Ven z ústavu #2 – Lublaň

Autor: Matěj Cícha

Nikdy jste nebyli sami na delší dobu v zahraničí? Nehovoříte plynulou angličtinou a bojíte se mluvit? Jste introvert, který se vlastně ani nechce s nikým bavit? Vůbec si nedovedete představit, jak to všechno zvládnete? Pokud se v těchto otázkách alespoň částečně poznáváte, rád vás v tomto textu uklidním a vyvedu z omylu – brzy zjistíte, že se Erasmu nemusíte bát, a že jde o jedinečné dobrodružství.  

Ne na Slovinsko, ale do Slovinska

Asi je jasné, že pokud už se rozhodneme „někam vypadnout“, je cílová destinace poměrně důležitý parametr, který bereme v potaz. Vzhledem k tomu, že jsem si netroufl na náročnější administrativu spjatou s univerzitami mimo Evropu, respektive mimo program Erasmus+, vybíral jsem pouze z měst, kde se nacházela nějaká partnerská univerzita našeho ústavu. Z pro mě atraktivních zemí tak ve výběru zůstaly pouze následující univerzity: slovinská Lublaň, italská Padova nebo některá ze švédských univerzit. Do Skandinávie bych býval jel nejraději, ovšem zde se projevilo druhé výběrové kritérium, a to nabídka fyzickogeografických předmětů a jejich recenze.

Když jsem si to pak srovnal, rozhodl jsem se (s pomocí geografického determinismu) pro Slovinsko. Je to takové trochu zmenšené Česko, krajina je velice podobná, až na to, že mají moře, čistší řeky a vyšší hory. Vzhledem k velikosti se dá procestovat skoro celé, kultura i jazyk jsou si blízké s Českem, Brno je srovnatelně velké jako Lublaň, a kdyby mě chtěl někdo přijet navštívit, nebude to mít zase tak daleko. To už je docela dost plusových bodů. Po důkladném prolustrování stránek lublaňské univerzity a různých blogů studentů, kteří tam na Erasmu byli, jsem se pak definitivně rozhodl.

Spaní pod mostem aneb kde že to budu bydlet?

Finální rozhodnutí o tom, že je všechno v pořádku, že jsem vybrán a že na ten Erasmus skutečně jedu, jsem dostal až na přelomu listopadu a prosince. Vzhledem k tomu, že semestr v Lublani začíná už na začátku února, mohlo být z mého pohledu všechno vyřízeno mnohem dříve – hlavně kvůli ubytování. Samozřejmě jsem si ho mohl hledat už předtím, ale dokud to nebylo potvrzené, raději jsem nic nehrotil. Vyšlo to tedy nakonec hezky tak, že jsem současně pomáhal hledat náhradu za mě do mého brněnského bytu, sháněl své ubytování v Lublani a do toho prožíval zkouškové. Vskutku ideální kombinace.

Přestože je bytová krize a ceny v Lublani jsou v současnosti horší než v Brně, lublaňská univerzita si to naštěstí uvědomuje a všemožně se snaží erasmáckým studentům s ubytováním pomoci. Koleje jsou sice nejlevnější variantou, a pokud dostanete pokoj v nějaké nové budově, máte docela vyhráno. Nicméně jejich ubytovací kapacity jsou žalostné, a tak nezbývá než hledat jinde. Univerzita poslala odkazy na několik doporučených FB skupin, popřípadě jiných webů, kde lze ubytování hledat, přičemž by se nemělo jednat o falešné inzeráty, na které bohužel každý rok několik zahraničních studentů skočí. Začal jsem tedy intenzivně sledovat dění ve skupinách, kde jsem logicky hledal co nejlevnější ubytování, ideálně vlastní pokoj někde v blízkosti centra.

Dříve než jsem propadl úplnému zoufalství, jsem se skrz jednu nabídku dostal do skupiny dosud neúspěšných zájemců o ubytování z řad Erasmáků, a nakonec mi to s jedním z nich klaplo. Shodou okolností to byl také Čech (do té doby jsme se vůbec neznali), tudíž jsem polevil i ze svých nároků na vlastní pokoj. Jednalo se o rodinný dům, který majitelé celý pronajímají Erasmus studentům. Jistotu a určité uklidnění ohledně legality tohoto ubytování přinesl až videohovor s landlordem, který nás provedl celým domem včetně našeho pokoje. Pokud ta možnost je, určitě doporučuji na takovém videohovoru trvat, protože z fotek se všechno nepozná a realita jim nemusí vůbec odpovídat.

Den E

Zkouškové do konce ledna zvládnuto, rozloučení s rodinou a přáteli proběhlo, nabalení celého života do kufru a krosny také, takže vzhůru na Erasmus.

První den jsem se stihl seznámit se svými novými spolubydlícími, všichni byli docela příjemní. Jak už jsem psal, šlo o rodinný dům se sedmi pokoji. Dohromady nás tam bydlelo snad jedenáct. Až po pár dnech jsem se stihl potkat úplně se všemi, natož si zapamatovat jejich jména nebo to, co vlastně studují. Do toho jsem některým z nich moc nerozuměl, protože měli silný přízvuk, a s některými jsem za celou dobu neprohodil víc než „Hi“. Moje komunikační schopnosti jsou totiž tristní i v češtině, natož v nervózní angličtině. A když se k tomu přidá fakt, že ani ta druhá osoba se s vámi nechce bavit, tak to holt dopadá takhle.

Zároveň byl únor na bytě takové přechodné období. Někteří tam byli jen na půl roku, takže sotva jsem se s nimi seznámil, už jeli domů, a naopak v průběhu roku přijížděli další lidé. Byl v tom trochu zmatek. A taky nepořádek – hlavně v kuchyni, což naštěstí vadilo i mému českému kolegovi, tudíž jsme se o to společně postarali. První dny jsem si ještě vařil, jak jsem byl zvyklý z Česka, ale později jsem objevil kouzlo tzv. bonů (viz dále) a vlastní vaření se tak smrsklo na jedno za týden.

První den ve š​kole a moje předměty

Do Lublaně jsem přijel ještě před začátkem semestru, abych stihl všechno poznat a zvyknout si na nové město, bydlení i lidi. Když jsem se tedy chystal na první den ve škole, už jsem byl o něco více rozmluvený v angličtině a věděl, kde vůbec hledat svou fakultu. Geografie se v Lublani překvapivě vyučuje na Faculty of Arts, tedy na filozofické fakultě – zkrátka místní tradice. Nejčastěji jsem se tak potkával s Erasmáky z fildy, se kterými jsem se seznámil jak na úvodní schůzce v aule, tak na jiných akcích či předmětech organizovaných fakultou.

Na zmiňované schůzi bylo nejdůležitější poznamenat si, jaká všechna místa a instituce máme navštívit, kde se zaregistrovat atd. Velmi doporučuji tento příjezdový proces nepodcenit a řádně se na něj připravit už v Česku, například si vytisknout všechny papíry nebo si nechat udělat fotku na univerzitní kartu. Všechno podstatné jsme dostávali skrze e-maily nebo univerzitní web.

Tentýž den ještě následovala schůzka vyloženě pro geografy, kterých nás bylo zhruba šest. Z toho na fyzické geografii jsme byli jen dva. Kromě mě se jednalo o chorvatskou studentku, která se tu ovšem cítila jako doma, protože slovinština a chorvatština jsou si velice podobné. Jelikož jsme měli zapsané i stejné předměty, společně jsme navštívili všechny naše vyučující, abychom zjistili jejich požadavky.

Předměty jsem si vybíral hlavně podle vzoru předchozích studentů, kteří jeli na Erasmus do Lublaně a zapsali své dojmy do volně dostupné tabulky vytvořené dr. Burianovou. Určitě doporučuji se do ní podívat, najdete ji na webu ústavu a může vám hodně pomoci.

Měl jsem zapsaných pět předmětů, z toho dva byly inzerovány vyloženě pro Erasmus studenty na FF a vyučovaly se v angličtině. Jednalo se o Geography of Slovenia, což byl základní přehled o celé zemi z pohledu fyzické i humánní geografie. Na každé téma byl jiný vyučující, takže i z tohoto pohledu bylo zajímavé poznat jednotlivé zaměstnance geografického ústavu.

Druhým předmětem byla Slovinština pro začátečníky. Sice jsem měl původně představu, že se základy slovinštiny naučím už před Erasmem, ovšem samozřejmě na to nezbyl čas (zvítězila lenost). Když jsem tedy přijel do Slovinska, moje znalosti místní řeči se rovnaly nule. Aby tomu tak nezůstalo, velice mi pomohl tento kurz, díky kterému jsem se za půl roku dostal nejméně na mluvenou úroveň A2. Velkou výhodou pro nás ze slovanských zemí byl společný základ, což rozhodně nemohli tvrdit Erasmáci z jiných jazykových rodin, a není tak divu, že jich to hodně vzdalo. Velice fajn byly i doprovodné dobrovolné aktivity k tomuto předmětu, například pěší výlety.

Zbylé tři předměty byly už čistě fyzickogeografické a u nich jsem se docela bál, jak to bude probíhat. Zvlášť poté, co mi profesoři oznámili, že mám normálně chodit na jejich přednášky. Nastalo tak další seznamování, tentokrát s mými slovinskými spolužáky. Měl jsem s nimi následující předměty: Geografie hor, Geografie krasu a Geodiverzita.

Co si budeme povídat, chodit na přednášky ve slovinštině nemělo ze začátku moc valný smysl. Sice pro mě občas něco zmínili i v angličtině, ale většinou jsem se musel doptat své chorvatské spolužačky, o čem že to vlastně bylo. Naštěstí se jednalo maximálně o dvouhodinové přednášky, takže mi to ani tolik nevadilo. Popřípadě jsem si téma nastudoval předem (podle učebnic, které mi učitelé doporučili) a na hodině pak jen chytal kontext (a obrázky). Pravdou je, že každodenní styk se slovinštinou se na mně pozitivně podepsal a v průběhu semestru jsem cítil obrovské zlepšení, hlavně co se týče poslechu a překladu. V každém předmětu jsem také vypracovával seminární práci – jedna byla o českých pohořích, druhá (skupinová) se věnovala geologii v Dinárském krasu (mapové podklady na terény) a třetí geodiverzitě ve Škocjanském krasu.

Nejlepší byly terény!

Zápis těchto předmětů bych vám doporučil z jednoho konkrétního důvodu, kterým jsou terénní cvičení. S Geodiverzitou jsme celkem třikrát navštívili Škocjanský kras, kde jsme pomocí stanovené metodiky ve skupině mapovali nejrůznější geomorfologické útvary. Jednak jsem se během těchto celodenních exkurzí mnohem lépe seznámil se svými slovinskými spolužáky, jednak jsem pořádně pochopil slovinskou krasovou terminologii a celkově krasové procesy. Věděli jste, že naše Macocha není propast, ale udornice? Nebo že existují nejméně čtyři druhy závrtů, tedy vrtačů? Konečně jsem cítil i znalostní vzestup.

Nejlepší terény byly jednoznačně s Geografií krasu. Tento předmět vyučoval stejný profesor jako Geodiverzitu – velice sympatický, otevřený a hodně chytrý týpek, který v jakékoliv chvíli neopomněl nadhodit nějaký vtip. Na terény jsme jeli do Chorvatska na celý týden, doprava byla zajištěna dvěma dodávkami a ubytování v penzionu. Za mě určitě nezapomenutelný zážitek a asi jedna z nejhezčích vzpomínek na celý můj Erasmus. Třída si naprosto sedla a vzali mě mezi sebe. Ať už při terénních pracích, tak při společném večerním vaření večeře a jiných aktivitách jsem si skutečně připadal jako jejich opravdový spolužák. Vzhledem k tomu, že už to bylo ke konci semestru, tak jsem slovinštině docela rozuměl, takže jsem měl i větší pojem o tom, co se děje. Odborné profesorovy poznámky k různým lokalitám, které jsme navštívili, mi pak překládal doktorand, co jel s námi, nebo moje chorvatská spolužačka. Navštívili jsme spoustu míst, např. NP Krka, kaňon řeky Zrmanja, pohoří Velebit nebo Šibenik. Přímo v terénu pak probíhal poutavý výklad profesora a šlo si tak poměrně jednoduše představit, jak daný krasový tvar vznikl, popř. jaké geomorfologické faktory sehrály roli při utváření daného místa do dnešní podoby. Každý večer poté probíhalo shrnutí dne s příjemným posezením na ubytování až do nočních hodin.

Terény s Geografií hor se již nesly v „klidnějším režimu“. S krosnami jsme dojeli k Bohinjskému jezeru, odkud jsme společně vyrazili vzhůru do hor Triglavského NP, kde jsme spali na jedné z místních koč (turistických chat). Odtud jsme podnikali celodenní pěší výlety do okolí, např. k Triglavským jezerům nebo na místo s nejnižší naměřenou teplotou ve Slovinsku (Mrzla Komna). Šlo ovšem pouze o tři dny s tím, že ubytování a jídlo na horské chatě nepatřilo úplně k nejlevnějším položkám. Počasí nám však přálo a já osobně jsem si tyto komentované vycházky moc užil.

V čem je Lublaň lepší než Brno?

Brno, potažmo Česko, mám opravdu rád, a to, že Slovinsko má vysoké hory i mořské pobřeží a Česko ne, asi nezměníme. Nicméně se dá najít poměrně dost věcí, které by se změnit daly…

Boni. Pokud jste ve Slovinsku studentem, můžete na jídlo uplatňovat tzv. boni. Jde o státem dotovaný systém, který zde supluje menzy. Zaregistrujete se v mobilní aplikaci, do které se vám každý měsíc nahrávají body (tedy boni). Vychází to tak, že na každý školní den máte jeden bon. V aplikaci si poté vyberete restauraci, do které půjdete na jídlo (reálně je to každá druhá restaurace v Lublani), zde zaplatíte tímto bonem plus můžete doplatit maximálně 5 eur jako přirážku. Za to dostanete polévku, hlavní jídlo, vodu a ovoce. Když už poté projdete několik podniků a zjistíte, které jsou nejvýhodnější (např. velká nabídka jídel a nemusíte nic doplácet), tak jste v Lublani schopni v podstatě fungovat zadarmo, co se týče jídla.

Tělocviky. Zapisovat si tělocvik není na lublaňské univerzitě povinné, ale pokud chcete, můžete si ho za kredit zapsat a funguje to stejně jako u nás. Já si tělocvik nezapsal, ale místo toho jsem pravidelně využíval místní sportovní systém pro studenty. Jde o speciální web, kam se přihlásíte stejně jako do ISu, a zde si můžete prohlédnout, jaké sporty jsou daný den zrovna vypsané. Každý den šlo třeba o osm sportů v různých časových slotech. Jednoduše si tak řeknete, že byste si dneska zahráli badminton, najdete volný slot, zapíšete se a pak už jen přijdete do tělocvičny a zadarmo hrajete. Za mě je naprosto úžasné chodit si zasportovat zadarmo téměř kdykoliv se vám zachce. Je to jedna z věcí, co mi v Brně fakt schází.

ESN. Místní ESNko fungovalo skvěle. Ze začátku semestru byly akce téměř každý den, později v průběhu semestru minimálně jedna týdně, často formou nějakého výletu (klidně i vícedenního do zahraničí). Pokud se chcete seznámit s mnoha Erasmáky, zúčastňovat se jejich ESN akcí je ten nejsnazší způsob, jak toho dosáhnout. Já jsem se socializovat zase tolik nepotřeboval, takže jsem tyto akce navštěvoval spíše sporadicky. Něco je zadarmo (ale pokud je omezena kapacita, tak se rychle vyčerpá, protože Erasmáků v Lublani je skutečně hodně), více jich je ale samozřejmě za peníze. Zde se pak vyplatí rozmyslet si, jestli není lepší daný výlet podniknout raději po vlastní ose než s trochu nadsazenou cenou od ESNka.

BicikeLJ. Geniální systém sdílených kol, obdoba českého Nextbiku. Roční předplatné stojí tři eura (ano, skutečně jen tři), a poté si to už můžete drandit po Lublani klidně i několikrát denně. Stanice jsou dobře rozmístěné po celém městě, a hlavně je tu skvělá cyklistická infrastruktura. Lublaň je rovinaté město, tudíž pro cyklisty jako dělané. Navíc podél všech větších silnic jsou kromě chodníků i cyklopruhy a na kole zde jezdí skoro každý. Lublaňské MHDčko (jenom autobusy) se fakt nevyplatí, pokud tedy nebydlíte někde úplně mimo. Zpětně bych si hledal polohu ubytování i podle blízkosti stanice BicikeLJ, protože já jsem to využíval každý den – minimálně do školy a zpět. Další skvělá věc.

Co mi Erasmus přinesl a co bych změnil?

Když jsem se z Erasmu vrátil a všichni se mě ptali, jaké to tam bylo, tak jsem ze srandy odpovídal, že placená dovolená. Když to rozvedu, tak pravdou je, že studijně vás to asi moc neposune (i když tedy v mém případě teď rozumím geomorfologii krasu jako nikdo), spíše jde o takový seberozvoj. Naučit se spoléhat sám na sebe, hodně často vycházet z komfortní zóny, čelit nejrůznějším situacím, do kterých bychom se v „běžném životě“ nedostali. Za to jsem strašně vděčný. Vděčný jsem také za spoustu přátel, ať už z řad slovinských studentů, tak Erasmáků – hodí se mít kontakty po celé Evropě. Nakonec bych zmínil mou úroveň angličtiny, která se neskutečně zvedla. Byla to jedna z věcí, ze které jsem měl největší strach, před Erasmem jsem chodil i na kurzy, abych se nějak rozmluvil, ale až každodenní používání jazyka mě skutečně někam posunulo.

Kdybych mohl na mém Erasmu něco změnit, tak bych asi věnoval více času hledání ubytování a více bych cestoval. Je pravda, že jste ve finále rádi, že máte kde bydlet a máte na to peníze, ale potkal jsem spoustu Erasmáků, co bydlení doslova „vyhráli“, ať už co se týče polohy ve městě, ceny nebo osazenstva bytu. Také bych více cestoval. Ne, že bych několikrát nenavštívil Bled, Postojnu, údolí Soči, Triglavský NP nebo Koper, ale přece jenom jsem měl někam jezdit častěji. Ono se to nezdá, ale Erasmus uteče strašně rychle a vy chcete navštívit ještě tolik míst. Určitě bych se také nebál ověřených půjčoven aut, neboť veřejná doprava ve Slovinsku teda nic moc. Stačí se podívat na hlavní autobusové nádraží v Lublani. To by už ale bylo na celý další odstavec…

Ať už se chystáte do Lublaně nebo kamkoliv jinam, doufám, že se vám moje povídání líbilo a že jsem vás alespoň trochu namotivoval k tomu, se na Erasmus také vydat…