Ven z ústavu #1 – Tartu

Autor: Jiří Koplík

Přípravy před odjezdem

Když se řekne Erasmus, většina lidí si představí pláže a večírky ve Španělsku, Itálii či Francii. Teplo, spousta lidí, se kterými se člověk chce bavit a oni s ním. Moje cesta ale vedla zcela opačným směrem. Vždycky mě to táhlo na sever – k tamní přírodě, mentalitě, klidu. Zároveň jsem chtěl spojit příjemné s užitečným a chtěl jsem jet někam, kde bych mohl svůj pobyt spojit se svojí diplomkou, která se věnuje tématu v postsocialistickém prostoru. První místo v mém výběru bylo tedy jasné – Estonsko, konkrétně město Tartu na jihu země.

Samotné výběrové řízení nebylo nijak zvlášť náročné. Vyplnění pár papírů, najití si vhodných předmětů na tamní univerzitě, napsání motivačního dopisu či krátké interview v angličtině. Sice se mi to v tu chvíli zdálo stresující, ale nic náročného to nebylo. Stačilo v průběhu pár měsíců vyřešit nutné byrokratické zlo na MUNI a na UT (University of Tartu) a mohlo se vyrazit.

Před samotným výjezdem jsem ale musel vyřešit bydlení. Jakožto pro člověka, co nikdy nebydlel na kolejích či typických studentských bytech o 6–​7 lidech, pro mě bylo nemyslitelné využít nabídku univerzitních kolejí. Místo toho jsem začal hledat ubytování na vlastní pěst. Byl jsem v tomto vybíravý a má podmínka byla vlastní pokoj a možnost parkování, protože jsem se rozhodl, že můj Erasmus nebude tolik ecofriendly a vyrazím svým autem (pozn.: stal se tak ze mě dedikovaný řidič a de facto jsem dělal carsharing, což vlastně ecofriendly je).

Po pár týdnech obepisování různých nabídek na facebookových skupinách jsem našel to, co jsem potřeboval. Samostatný pokoj za vcelku dobré peníze, a ještě k tomu v centru, ani ne 5 minut pěšky od mé budoucí fakulty. No neberte to! U bydlení by bylo dobré zmínit rozdíl, oproti (alespoň pro mě) běžnému placení. Osobně jsem byl vždy zvyklý platit nájem + zálohy za energie, které se většinou po roce zúčtovaly a buď doplatily nebo se část vracela. V tomto případě (co jsem si zjišťoval, tak to je v Estonsku celkem běžné) se neplatí zálohy, ale konkrétní spotřeba za daný měsíc, takže každý měsíc se částka lišila – myšleno zvyšovala, protože byla stále větší zima. V průměru jsem však platil cca 400 € za měsíc, což ani na české poměry není za samostatný pokoj (cca 26 m²) zas tak strašné.

Cesta na sever a první komplikace

Cesta autem měla jednu nespornou výhodu. Žádné váhové limity a co jsem byl schopný narvat do auta, to jsem si mohl odvézt. Takže jsem si se sebou vzal kromě běžných věcí třeba také monitor, protože proč ne, že? Později se ukázalo, že to byla nakonec jedna z nejlepších věcí, co jsem si mohl vzít. O tom ale později. Další výhodou byla možnost udělat si z cesty samotné takovou menší dovolenou. S přítelkyní jsme to pojali jako roadtrip, takže cesta mi trvala 6 dní. Vzali jsme do přes Krakov, Varšavu, Vilnius a Rigu, kde jsme vždy přespali a pochodili si dané město. V Rize jsem pak doprovodil na letiště a dál jsem pokračoval sám. Zde mi také poprvé došlo, že teď už je to opravdu jen na mně, a s každým dalším kilometrem směrem k Tartu nervozita jen stoupala.

Hned po příjezdu na mě čekal první zádrhel. Sice jsem se u majitele bytu ujistil, že u budovy je možnost parkování, ale už jsem se zapomněl doptat, zda je zdarma. Okolí bylo rozděleno do placených parkovacích zón, do kterých jsem samozřejmě neměl povolení. Zároveň se majiteli protáhlo jednání, takže jsem na něj musel čekat několik hodin v autě. Fakt skvělý začátek mé estonské kapitoly. Alespoň v těch daných hodinách bylo parkování zdarma. Nakonec se mi majitel ozval a domluvil, že budu moct parkovat na dvoře budovy, což mi ušetřilo několik stovek eur.

Tím ale překvapení nekončila. Jelikož jsem přijel poslední týden v srpnu, můj domluvený pokoj ještě nebyl volný. Původní nájemník měl ještě smlouvu, a tak jsem musel vzít zavděk menšímu, volnému pokoji s příslibem, že za pár dní se budu moct nastěhovat do toho správného, a do mého aktuálního azylu půjde další nájemce. To jsem ještě netušil, že díky zpožděnému nástupu nového nájemce se prodlouží odjezd nájemce původního a že budu muset zůstat v provizorním pokoji 2 týdny s napůl vybalenými věcmi. Paráda.

Upřímně, ty úplné začátky nebyly vůbec lehké. Když jsem se osobně seznámil s majiteli a dvěma spolubydlícími, stres mě naprosto paralyzoval. Jakožto člověk, který se hůře seznamuje s novými lidmi, v kombinaci s naprosto novou zkušeností v podobě pobytu v zahraničí, jsem ze sebe sotva dostal pár souvislých vět. Vystoupení z komfortní zóny nebylo moc příjemné a skutečnost, že je přede mnou půl roku v cizí zemi a sám na mě dopadla plnou silou a trvalo dobré 2–3 týdny, než jsem se kompletně vzpamatoval. I to může být Erasmus.

Dva dny po mém příjezdu začal na UT orientation course. Několikadenní soubor besed a přednášek v hlavní budově, kde jak vyučující, tak studenti sdíleli, jak to v Tartu chodí, jak funguje škola, jaké deadliny u potřebných dokumentů si pohlídat, ale také třeba kde nakupovat nebo které hospody a bary mají studentské slevy. Ještě před tím jsem se ale obával toho, že se v rámci těch stovek lidí neseznámím s nikým. Když jsem tohle zmínil v telefonátu domů, bylo mi řečeno „vždyť máš plno merche Formule 1, vem si na sebe prostě vše, co můžeš, a on si tě určitě někdo najde“. Radu jsem poslech a udělal jsem dobře. Hned o první přestávce si mě odchytili dva kluci, také fanoušci F1. A co víc – po pár větách vyšlo najevo, že to je Čech a Slovák (oba z MUNI). Takže jsem si udělal první přátele na Erasmu ze své mateřské školy. Crazy.

Mimochodem, tento poslední srpnový týden byl také posledním hezkým, teplým a slunečným týdnem celého mého pobytu. Poté začalo dlouhé deštivé období. Až do prosince nebylo týdne, kdy alespoň jednou nepršelo. Na podzim bych suché dny napočítal na prstech na rukou. Mým (mokrým) rekordem bylo 10 propršených dnů po sobě. A když nepršelo, bylo zataženo. Nedostatek slunečního svitu byl naprosto enormní. Po nějaké době jsem si dokonce musel koupit vitamín D v tabletách, protože jsem cítil, že tohle počasí má negativní vliv na moji náladu a celkovou energii. Vzácné slunečné chvíle byly však vždy něco. Nejednou jsem se nachytal, že při jasné obloze jsem vyšel (společně s místními) ven, otočil jsem se čelem ke Slunci, vyhrnul rukávy a jen tak pár minut stál a užíval si tohoto mimořádného okamžiku. V životě by mě nenapadlo, že budu náhodně stát na ulici, abych načerpal sluneční paprsky „do zásoby“.

Šedivá estonská realita se však netýkala jen počasí, ale i peněženky. Během celého plánování jsem tak nějak naivně předpokládal, že ceny budou v Estonsku podobné těm v Česku. V případě zbytku Pobaltí by to i souhlasilo. V případě Estonska ne tak úplně. Skutečnost byla taková, že téměř vše bylo lehce dražší, něco více, něco méně. U běžných nákupů se to dá snést, ale za ten měsíc se to nastřádá. Jiná liga je gastronomie. Ceny v průměrné restauraci za jídlo byly kolem 15 eur. Jakožto Čecha mě ale zabolela jiná věc – pivo v hospodě za 5–7 eur! Tyto ceny měly ale dvě výhody: zaprvé budete v Estonsku žít zdravěji a abstinovat a zadruhé vás to donutí pravidelně vařit. Obojí není na škodu. Sám jsem v Estonsku pravidelně vařil a zůstalo mi to až do dnes, takže minimálně tohle jsem si ze svého pobytu odnesl. Pokud jsem ale někam zašel, byl to Hesburger – de facto finský „rip-off“ McDonald’s, ale chuťově neporovnatelně lepší. Doporučuji ho navštívit všem, kdo ho uvidí!

V Estonsku je také povinné vyřídit si vlastní estonské ID. Bez něj je problém udělat de facto cokoliv (včetně řádného podpisu nájemní smlouvy). Naštěstí je Estonsko velmi vyspělé v oblasti digitalizace, takže téměř vše šlo udělat online. A díky tomu, že jsem vyřízení svého ID neoddaloval až na poslední chvíli, stala se mi velmi bizarní věc. Do emailu, který byl na ID napárován, mi přišla pozvánka ke komunálním volbám do zastupitelstva města s možností volit online. O tom by se mi v Česku mohlo jenom zdát.

P.S.: Volit jsem nešel.

Nelze nezmínit ještě jazyk. Estonština je velmi odlišná od toho, co člověk běžně slyší/zná. Ugrofinský jazyk, kdy vám často celá věta zní jako náhodná směs písmen. Sám jsem se naučil jen tere (ahoj), aitäh (děkuji) a jak si objednat flatwhite. Jinak jsem přepínal do angličtiny. Velkou výhodou je, že naprostá většina (minimálně ve městech) anglicky umí, a to včetně starší generace.

Studium

Začátek semestru v Estonsku měl jednu nespornou výhodu – začínal postupně. Oproti MUNI, kde semestr začne v půlce září a hotovo, na UT začíná ve fázích po cca 2 týdnech. První fáze mi však začala už 1. září. Měl jsem taky štěstí, že každý z mých čtyř předmětů (+ jeden online) začínal v jiné fázi. Kde jsem ale štěstí neměl, tak v zakončení. Dávalo by smysl, že když předměty začínají různě, tak i různě končí. U jiných lidí to tak i bylo, u mě končili všechny v jeden týden. Taková předvánoční zábava. Konkrétně jsem měl tyto předměty:

Myslím si, že jsem si ve všech případech vybral dobré a užitečné předměty. Od začátku jsem věděl, že na Erasmu nechci jen ležet v knížkách, ale zároveň jsem nechtěl nic, kde bych vlastně nemusel nic dělat a pak jen dostal zápočet. Taková lehce střední cesta. Samozřejmě se občas sešly deadliny u sebe a lehce jsem stresoval (protože, kdo se nerad stresuje, že?), ale nikdy toho nebylo přespříliš a když si srovnám některé své předchozí semestry, tohle bylo vlastně naprosto v pohodě.

Upřímně nevím, jestli zde zafungovalo rčení „u sousedů je tráva zelenější“, ale přišlo mi, že obecně výuka a přístup vyučujících mi vyhovoval ve vícero ohledech víc než u nás. Ale věřím, že z velké části to bylo způsobené právě tou zkušeností, těmi novými vjemy a podobně. Byť například častější „výlety“ v rámci některých předmětů pro lepší spojení teorie s praxí by u nás na ústavu určitě bral.

Co mi přišlo fajn, tak některé detaily v budovách. Například univerzitní kavárna je rozhodně věc, která přišla nejednou vhod. Detail, který se mi velmi líbil, byl v předvánočním čase v budově, kam jsem chodil na EU Green Deal. Byl tam velký vánoční stromek (spíše teda už strom), několik krabic ozdob, štafle a nápis „ozdob mě“. Možná to může někomu připadat banálně, ale faktem je, že už dlouho jsem ve školním prostředí nezažil „ladění se“ na vánoční čas.

Volný čas a cestování

Můj pobyt v Estonsku ale nebyla jen škola. Bylo to také cestování, společný čas s novými přáteli a utváření si i menších tradic. Vzpomínáte na zmínku o monitoru, který jsem si vzal s sebou? I díky němu jsem si s těmi prvními dvěma přáteli z orienťáku vytvořil tradici sledování závodu F1 (nejen) na Erasmu. Každou závodní neděli jsme se sešli u mě na bytě, zapnul jsem Formule 1 a společně jsme sledovali a bavili se. Na finální závod ke mně přišli i další známí, kteří sice F1 nesledují, ale zajímalo je to – sešlo se nás tam 6.

Samozřejmě jsem pravidelně využíval svůj volný čas na výlety. Estonsko je sice malá země, ale má hodně co nabídnout jak pro milovníky přírody, tak měst. Města jako Tallinn nebo Pärnu jsou za mě povinné zastávky, kdy člověk nešlápne vedle. Svůj šarm má také Narva – nejvýchodnější město EU – kdy na protějším břehu řeky máte Rusko. No a ti, co mají rádi prostší humor určitě navštíví město proslulé svojí cementárnou a názvem – Kunda.

Příroda je v Estonsku naprosto úžasná. Jediní, kdo si tu moc neužijí jsou milovníci horských výšlapů a lezení po úpatích velehor. I když s přimhouřenýma očima můžete za horský výšlap považovat zdolání Suur Munamägi, nejvyššího bodu celého Pobaltí… celých 317 m n. m.!

Nemůžu ani opomenout přírodní parky. Osobně jsem si zamiloval Lahemaa, kam jsme jeli s přáteli na víkend na přelomu října a listopadu. Nádherná příroda na severu Estonska s velmi hezkými turistickými trasami. K samotnému výletu se však přidala menší sněhová kalamita v noci před odjezdem, během které napadlo v některých místech až 10 cm sněhu. No a ráno byly odklizené sotva ulice ve městech a hlavní tahy, takže když jsme sjeli na méně frekventované silnice, nebylo ani vidět, kde začíná asfalt a kde už je pole. Nebudu lhát, byla zábava v tomto řídit.

A přišel konec. Sotva jsem se rozkoukal, objel pár míst a už jsem měl jet domů. Na to, jak jsem na začátku doufal, že to uteče rychle, tak ve finále jsem byl špatný z toho, že tam nemůžu zůstat dýl. Vzhledem k tomu, že jsem stihnul vše ukončit před Vánoci, mohl jsem na svátky jet domů. Opět jsem cestu pojal jakožto roadtrip, tentokrát s mámou a bratrem, kteří za mnou přiletěli. Projel jsem teda opět ta stejná místa, jako v srpnu, ale v zimním období, navštívil jsem místní vánoční trhy a den před Vánoci jsem už byl doma. Svým způsobem to byly náročné Vánoce, protože jsem se musel vzpamatovat ze skutečnosti, že to všechno skončilo. Zážitky a nové přátele mi nikdo nevezme a jediné, co bych udělal jinak, by asi bylo odjetí na Erasmus na celý rok. Estonsko je skutečně úžasné místo a nelze ho jinak než doporučit. Sice je tento text delší, než jsem původně plánoval, ale pokud alespoň jednoho člověka navede na podání si přihlášky na Erasmus, ať už do Estonska nebo jinam, tak budu spokojený.